Byla jsem absolutní milovník sladkého. Kdybych si měla vybrat mezi obědem a dezertem, byla by moje volba jednoznačně pro dezert. Nedovedla jsem si představit ani den bez něčeho sladkého, malé čokolády, dortíku, čehokoliv, jen ať to v sobě má cukr. A to klidně i několikrát za den.
Sladká snídaně. Po obědě jsem nesměla vynechat dobrůtku v žádném případě. A večer mě taky honila mlsná a málokdy jsem odolala pokušení.
Delší dobu mi už ale vadilo, kolik toho sladkého dovedu spořádat za jeden den. Uvědomila jsem si, že s tím vlastně nemůžu přestat, ani když opravdu chci.
Byla jsem závislá na cukru.
Můj den dokázal nabrat úplně jiných rozměrů, pokud jsem zjistila, že doma nemáme nic sladkého, nic dobrého, co by ukonejšilo moje chuťové buňky. Byla jsem z toho nervózní a má nálada lítala nahoru a dolů.
Jenže jak na to?
Jak přestat být závislá na cukru, když je to tak dobrý a vlastně mi cukr ani nijak neubližuje. Nikdy jsem neměla problém s nadváhou, tak proč se vzdávat něčeho tak dobrého.
Samozřejmě že vím, že cukr neprospívá lidskému tělu celkově a není to jen o nadváze. Myslím to tak, že viditelně mi cukr nijak závažně neubližoval. Nebo jsem si to aspoň myslela.
Nikdy jsem nebyla na ničem závislá. Nikdy jsem ani nekouřila, takže jsem byla v této situaci úplně poprvé.
Je pravda, že jsem se vždy velmi divila lidem co kouří a nemohou přestat. Nedokázala jsem si představit, jaká síla je u té cigarety dokáže tak pevně držet, že se jí nechtějí vzdát.
A ani jsem si neuvědomovala, že mě stejná síla jako je u cigarety drží u cukru = ZÁVISLOST.
Jsem člověk, který když si něco zamane, tak toho prostě dosáhne. Myslím si, že mám velmi silnou vůli a pokud se pro něco jednou rozhodnu, jdu do toho po hlavě.
V případě cukru to bylo jiné. Měla jsem velmi pozvolný start. I když jsem si den předem řekla, že zítra nebudu jíst žádné sladké, v duchu jsem stejně věděla, že to nedodržím.
Začala jsem si alespoň uvědomovat to množství sladkého, které za celý den sním. A bylo toho opravdu hodně. Nakonec jsem si řekla, že si dovolím jednu sladkost po obědě a nic víc. S tím se to dalo přežít, i když mé chuťové buňky byly zpočátku velmi agresivní a říkaly si o další várku.
Zhruba po týdnu jsem si začala zvykat a ta jedna dávka sušenek denně mi celkem stačila. Ale chtěla jsem ten umělý cukr vypustit úplně.
Jenže po obědě mě vždy přepadla ta známa chuť na sladké a i když jsem zkoušela nahradit čokoládu ovocem, moc to nezabíralo. Z počátku jsem potřebovala něco víc.
A tak jsem se vrhla na cukrfree pečení. A pokud mě po obědě přepadla chuť na něco dobrého, takový cukrfree dortík mi bohatě stačil.
A po dalším týdnu už mi stačilo i to ovoce.
Je krásné najednou cítit, jak věci chutnají jinak. To, co by mi dřív nepřipadalo vůbec sladké, jako třeba nějaký cukrfree dortík, je teď pro mě sladké až dost a stačí mi ho jen kousek.
Je krásné mít své chuťové buňky a smysly pod svou vlastní kontrolou a nepodléhat jim.
A v neposlední řadě, je krásné cítit se ve svém těle skvěle, bez výkyvů nálad a energie, které nám cukr přináší.
Cukrfree jsem už více než rok a půl a návrat k cukrovým zákuskům a čokoládkám neplánuji. Nemám na ně už totiž ani chuť. A to bych opravdu nečekala, že já něco takového někdy řeknu.
Malá poznámka na závěr, abychom se správně pochopili. :-)
Mým záměrem nebylo vypustit vše co obsahuje cukr. Jelikož je cukr téměř ve všem, bylo by to mnohem složitější. A taky zastávám názor, že žádný extrém není dobrý. Takže si klidně občas dám pečivo, jím všechny přílohy, ovoce, nevyhýbám se ani medu apod.
Mým záměrem bylo především vypustit z mého jídelníčku velké množství rafinovaného cukru. Což se mi povedlo.